Vyšší odborné školy začaly vznikat v české vzdělávací soustavě v roce 1991. Vývoj začal v roce 1990 experimentálním ověřením vyššího odborného studia na několika středních odborných školách. V pozdějších letech byly VOŠ začleněny do novely Zákona o soustavě základních škol, středních škol a vyšších odborných škol (Školský zákon). Tím byl vytvořen legislativní rámec pro vznik a rozvoj vyššího odborného vzdělávání.

Společně s tradičními vysokými školami (tzv. univerzitního směru) tvoří vyšší odborné školy třetí stupeň – terciární sektor - naší vzdělávací soustavy. Nabídka dalšího vzdělávání pro současné maturanty je tedy oproti nedávné minulosti výrazně bohatší. Studenti, kteří chtějí rozvíjet své konkrétní praktické schopnosti nad rámec toho, co jim poskytne střední odborné nebo všeobecné vzdělání, a nebo ti, kteří nemají potřebu či ambice vstupovat do akademického prostředí, mohou studovat v relativně krátkých studijních programech na vyšších odborných školách.

V zahraničí se lze s obdobou vyššího odborného studia obvykle setkat na tzv. vysokých odborných školách. Jako příklad institucí poskytujících terciární vzdělávání a orientujících se převážně na prakticky zaměřené studijní obory je možno uvést německé „Fachhochschulen“, francouzské IUT (Instituts Universitaires Technologiques), nizozemské HBO, norské „Districkt Colleges“, případně „Comunity College“ v USA. Podíl jejich posluchačů přesahuje v některých případech i 50 % z celkového počtu vysokoškolských studentů.

Důvody, které vedly evropské země a nakonec i naši republiku ke vzniku tohoto typu škol, jsou obdobné. Vznikly náročné činnosti, pro které střední škola ve vymezené studijní době nemůže žáky kvalitně připravit, případně pro něž její absolventi nejsou svým věkem a zkušenostmi způsobilí, ale které na druhé straně nevyžadují dlouhé a převážně teoretické vysokoškolské vzdělání. Dalším důvodem je velký zájem o vysokoškolské studium, který nemohou vysoké školy hlavně z kapacitních důvodů uspokojit.

Mezi charakteristické společné rysy těchto institucí patří:

• poskytují terciární vzdělávání navazující na ukončené střední vzdělání,
• délka studia je kratší než na vysokých školách (v průměru 3 roky),
• studium je zaměřeno převážně prakticky s důrazem na individuální praxi,
• části absolventů je umožněno pokračovat ve vysokoškolském studiu,
• organizace studia je velmi podobná organizaci vysokoškolského studia,
• nedílnou součástí studia je souvislá dlouhodobá odborná praxe,
• studium je zakončeno absolutoriem a absolventům je uděleno kvalifikační označení.

V současné době nabízí šanci ke studiu v České republice asi 170 vyšších odborných škol. Dle statistik nastupuje každoročně na VOŠ přes 10 000 studentů, což je pětina z celkového počtu přijatých k terciárnímu studiu. Téměř na všech VOŠ probíhá výuka formou denního nebo  dálkového vzdělávání je organizováno na 40 % vyšších odborných školách. Nejčetnější skupiny studijních oborů VOŠ tvoří obory zaměřené na ekonomiku a zdravotnictví, třetí nejfrekventovanější skupinou oborů VOŠ jsou právní vědy. Dále je možné studovat obory technické, zemědělské, humanitní aj.

Regionální rozložení VOŠ je u nás nerovnoměrné. V některých okresech nejsou zastoupeny vůbec, v jiných je jejich četnost vysoká – Praha, Brno, Ostrava a České Budějovice. Akumulace VOŠ do městských aglomerací má své logické důvody. Právě velká města, kde jsou sídla vysokých škol, disponují dostatečným počtem odborníků, kteří mohou na VOŠ kvalifikovaně vyučovat.

Úspěšný absolvent vyšší odborné školy získává v České republice titul DiS. (diplomovaný specialista v oboru …). Absolvování VOŠ zvyšuje podle statistik šance na uplatnění. Podle údajů Ministerstva práce a sociálních věcí ČR je celková míra nezaměstnanosti mezi absolventy vyšších odborných škol nižší než u absolventů středních škol. Potvrzuje se tak, že s rostoucím vzděláním rostou i vyhlídky na uplatnění. Z ohlasů zaměstnavatelů, tisku a rozhovorů s řediteli i pracovníky VOŠ je možné učinit závěr, že absolventi VOŠ nacházejí uplatnění především v soukromém sektoru, který u nich oceňuje zejména připravenost na cizojazyčnou odbornou komunikaci a orientaci na praktické činnosti.